Jak to tehdy začínalo

Začalo to v 60. letech v době školní docházky. Bylo nás víc a stavěli jsme hlavně kluzáky ze stavebnic Igra: Vážka, Šídlo, Ferda, Ero II, ... ale nejvíce ceněným byl tyčkový kluzák Albatros. Létal totiž výborně a každému hned napoprvé. Létalo se z kopců v okolí Hronova včetně stavebnicové A-1 Seagull, typicky čížkovské konstrukce, velmi ceněné pro vynikající letové vlastnosti. Také jsme stavěli vlastně tehdejší historiky, protože hlad po pláncích nás vehnal až na stránky Mladého hlasatele, který se zachoval v mnoha ročnících u mého dědy na půdě. A také se stavěly menší starší poválečné kluzáky. Vzpomínám si na Vosu, byla perfektní.

A ty gumáčky ze stavebnic: Plameňák, Sokol ... pomozte mi, už jsem zapomněl.

Naším snem byl modelářský motor - já jsem ve dvanácti letech dostal k vánocům v roce 1966 (tuším) Jenu 1, moji kamarádi silnější maďarskou jedničku Fok. Ta Jena létala nejdříve na kabinkovém volném modelu a pak ulétla do lesa na dalším, který se jmenoval dle plánku v Modeláři Major (balsu jsem v něm nahradil dýhou). Asi po po 10 měsících (po tuhé zimě v kraji mezi Krkonošemi a Orlickými horami) ji našel jeden romský lesní dělník a vrátil mi ji. Od té doby jsme byli kamarádi - byl starší, ale umřel velmi mladý na infarkt. Motor měl prasklý válec (asi zmrzlá voda v zimě), ale dal jsem ho dohromady a běhal zas. Mezitím jsem měl jinou Jenu 1 od staršího modeláře. Když jsem přestal modelařit kvůli dalšímu studiu, zdědil ji po mně jeden další dnes aktivní modelář - viď Jirko - už ses na to nepamatoval ... vždyť ty vrtulníky (FALEMO Červený Kostelec) jsou o něčem jiném.

Jak Jena, tak i Fok byly detonační motory, tenkrát se létaly menší kubatury - nejvíce motorů bylo do objemu 2,5 cm3. Takový ten normální výběr se vlastně skládal z motorů Jena (1, 2 a 2,5 2,5 cm3) a motorů Fok 1 a 1,5 cm3. Alespoň tak to bylo u nás mezi kluky. Motory MVVS byly považovány už za vyšší třídu, také byly dražší. Starší kolegové je používali na upoutané týmové modely. Sem tam se vidělo i něco jiného: mám na mysli Vltavan 2,5 (ten mám ještě doma) nebo Moki 2,5. To všechno bylo většinou na volně létající modely a na účka, případně se používaly jedničky jako pomocné motory na jednopovelové větroně řízené většinou soupravou Gama. Existovaly i rádiem řízené motorové modely, ale u nás na letišti se s nimi moc nelétalo, protože se neustále ladily soupravy. Z motorů si ještě na těchto modelech pamatuju Tono. Té desítky, co ji jednou na stojanu v boudě zabíhal Míra Hrubý, jsme se opravdu báli. Ostatně té Emilovy dvaapůlky Super Tigre asi ještě víc.

Co se tedy létalo? U nás hlavně větroně A1 a A2, naším klučičím snem byla kategorie C2, ale dál než do C1 jsme nedošli z nedostatku peněz na dražší a výkonné motory. Jen náš o deset let starší instruktor Emil - dnes tam létá na opravdových větroních - měl italského Super Tigera 2,5 a C2, kterou pojmenoval Rebecca. Nejblíže se zaryla tři metry ode mě, když jsem vlekal větroně. Myslím, že ta céjednička na obrázku vpravo se jmenovala Čejka: létala fantasticky, časovač byl z fotospouště z bývalého východního Německa - a vpředu samozřejmě detonační jednička. A taky se na jedničku nebo i větší motory stavěly kabinkové volné modely: můj se jmenoval Diblík a určitě to byla kosntrukce pana Fary. Kamarádův model se jmenoval Kubíček. A blbnulo se s upoutanými modely. Vzpomínám, jak jednoho dne jsem postavil jakoby kombat na jedničku. Stavěl se pak hojněji, protože umožňoval základní akrobacii a let na zádech. Pokud si vzpomínám, měl velmi tlustý souměrný profil NACA.

Z větroňů A1 u nás létaly Čížkovy Seagully ze stavebnice (tuzemský materiál a konstrukční trup), protože to byl povinný závěrečný model našeho kroužku z let 1967/1968. Pak se stavěl podle časopisu Modelář model Limit a ještě jeden, jehož název jsem zapomněl, ale vím, že měl velmi štíhlé křídlo (hloubka 100 mm tuším) a létal nádherně. Ádvojkám kraloval Orion II ze stavebnice. Kromě toho na letišti létaly ještě různé moje více nebo méně povedené konstrukce, především v kategorii A2. Poslední z nich byl dobrý model (viz první obrázek na této stránce).

Na dalším snímku jsem ještě mladší (mohl by to být rok 1969) než na tom prvním: vlevo je ádvojka mé vlastní konstrukce, říkali jsme jí Modrá (byla potažena vlastnoručně obarveným modrým modelspanem) a postavil si ji také můj kamarád. Vpravo je velmi upravený Orion II s jiným trupem: takto létal ještě lépe. Také jsem experimentoval a postavil ádvojku o velké štíhlosti křídel a velkém rozpětí (kolem 2300 mm). Tenkrát se ještě nepoužíval krouživý vlek, vlekalo se přímo a hodně přitom běhalo. Znakem vyspělosti vleku bylo házet si model do vzduchu na kratičké šňůře sám a postupně ji odvíjet, až měla požadovaných 60 metrů (později to pravidla zkrátila na 50 metrů). Ta ádvoka s velkou štíhlosti křídel - říkal jsem jí Popo - to umožňovala i ve velmi slabém vánku. Létala dobře, ale skončila neslavně: zavlekl jsem ji na šnůře do tak silné termiky, že nešla vypnout (to se občas s volnými větroni stávalo a my věděli jak na to), křídla nevydržela tu nesmírnou sílu stoupání a připažila...

A co výkony? Na soutěže jsme moc nechodili, ale pamatuji se, že naše vyladěné ádvojky uměly v podvečer přes 180 vteřin, dokonce i přes 200, když to asi trochu dýchalo. Také jsme zažili různé termické příhody: ulétlé a nenalezené modely, ulétlé a nalezené modely (to když jsme usoudili, že to nenosí a nepálili jsme doutnáky). Jednou mi ádvojka ulétla z ruky, ale naštěstí jsem ji náhodou našel asi dva kilometry daleko za lesem. Jindy mi zase ájednička  po hodu z ruky  poletovala nízko nad letištěm kolem deseti minut. Kamarádův volný kabinový motoráček Kubíček nám zmizel v termice za kopcem: a my běželi za hory a doly a když jsme asi 7 km od letiště na stráni odpočívali s tím, že se vrátíme a že to nemá už cenu, vstal jsem ... a on ten Kubíček ležel deset metrů od nás v trávě.

Ta céjednička nahoře vpravo létala několik let. Skončila zarytím do země, když se mi vysmekla hadička z takového očka, kde ji zaškrcoval časovač po oněch 10-15 vteřinách (už nevím, jak to bylo), a časovač pouze vychýlil směrovku pro kluz, aniž by vypnul motor. Jena měla ohnutý klikový hřídel, křídla dostal kamarád a použil je na radiáčka.

Začínalo se létat na svahu. Nejprve jsme o tom jen četli a naše zkušenosti se vztahovaly jen na házení volných modelů ze svahu (někdy se přitom muselo pálit, aby neulétly). Pak si můj kamarád pořídil soupravu Gama, místo serva šel do trupu magnet a později motorek Igla (navíjel niť a tahal za směrovku - zpět to zajišťovala gumička, takže rovně se vlastně létalo cikcak). Svah jsme si vytipovali a nosil pořádně ... o několik let později ho využívali i rogalisté (nyní je zemědělsky využit a nejde to, i když ještě trochu ano). Půjčoval jsem si od otce (čerstvý řidičák) takové staré auto Aero 1000, takže si zavzpomínejme při pohledu pod tento text. Ano, v ten den, kdy jsem fotografoval, bylo takřka bezvětří, takže na modelu, který vrhám já, je nahoře na pylonu detonační Fok 1 cm3. To mohlo být asi tak v roce 1973.

    

A co bylo ještě?
S modely na gumu jsme moc nelétali. Nebyla guma nebo byla drahá. A na Wakefieldy pana Macha stejně nikdo neměl. Skončila střední škola, modelařit jsem přestal, odešel studovat, oženil se ... až zase v r. 1986, když bylo mému synovi 5 let jsem mu postavil krásného gumáčka, pak jsem si vzpomněl na Wakefieldy a zkusil ty menší Coupe d'Hiver, čili B1 (F1G, chcete-li). To už je jiná kapitola. Mého syna to přestalo bavit a já jsem u toho zůstal. Takže o tom zase někdy jindy.

Jen jsem chtěl říct, že jsem na vás, kamarádi, nezapomněl.
Tak ahoj Honzo, Milane, Jirko, Slávku ... a taky vy trošku starší... zase Honzo, Emile, Ládíku, ...